Aurélie

10.Aurélie

1. února 2014 v 10:49 | yemma-chan

Pfííííí :D snad se vám bude další díl líbit... není nijak dlouhý a lehce sadistický... :D

Bolest odřených zápěstí a kotníků od řetězů, očí bezmocně upírajících do tmy.
Skřek proťal prostor ostrou červení.
***
Nikde nikdo po pokoji se válí peří z peřin a třísky z rámu postele. Všechno je zahaleno do temných odstínů červeně. Ve spáncích mi tepe krev.
Krev.
Rozlévá se mi tělem bolet z odřenin a modřin po celém těle.
Bolest.
Pospíchala jsem po schodech na střechu. Nikdy jsem na ní nebyla přesto jsem věděla kam jít.
A tam jsem se odrazila, zamávala velkými černými křídly roztáhla ruce a vyletěla vstříc velkým bílím oblakům... byť v mém vidění byly stále krvavě červené. Na chvíli mě pohltil pocit svobody a štěstí, ale potom se vrátila chuť po tekoucí teplé krvi. Po několika minutovém rychlém letu jsem se střemhlav pustila k černému lesu.
Těsně nad špičkami stromů jsem zatáhla křídla. Pomocí větví jsem se lehce dostala na zem.
Stoupla jsem si a chvíli větřila.
Kdyby mě v té chvíli kdokoliv viděl (byť by to bylo to poslední) v roztrhaném zbytku oblečení, se znaky po těle a rozcuchanými vlasy. Pravděpodobně by si mne spletl s jakousi velmi přitažlivou bohyní...
do té doby než by si všiml mích očí.
Silná kořeněná vůně smíchaná s vůní jehličí, pryskyřice a medu. Asi dvacet metrů daleko byl medvěd ani ne moc starý ani ne moc mladý, silný a hladový.
Pustila jsem se tím směrem zatím po dvou, jak jsem ale cítila víc a víc začala jsem utíkat jako šelma. Moje svaly se pohybovaly v sladěném rytmu tři metry od něho mne ucítil. Odrazila jsem se od země skočila na strom a poté na jeho vzpřímená záda. Zajela ,jsem z jakéhosi důvodu o několik centimetrů delšími nehty, do jeho zad. Jeho výkřik byl melodií pro moje sadistické uši. Zasmála jsem se vyskočila a začala s ním hrát hru na kočku a myš. Kdy se snažil v marném boji chránit. Když naposledy vydechl s blaženým výkřikem jsem zabořila zuby do jeho krku, který jako jediný zůstal neporaněný a pila tu chutnou tekutinu.
Po vypití i poslední kapky se mi neskutečně zoostřily smysly.
Procházela jsem lesem cítila vůně, slyšela nejjemnější šustot v křoví.
Skočila jsem do jezera u malé louky porostlé vysokou trávou.
Voda příjemně studila všichni kdo v jezeře bydleli věděli že ode mno jim nehrozí žádné nebezpečí a tak plavali kolem mne. Krvežíznivé potěšení vystřidla šťastná přeplněnost.
Kdesi v hlubinách jsem cítila přítomnost vodních pannen, které se ke mě raději ani nepřiblížily.
Vylezla jsem na louku a lehla si do trávy.
Sluníčko svítilo a já pomalu usnula.

9. Aurélie

11. listopadu 2013 v 20:44 | yemma-chan

Lalala yemma začíná být úchylná :DD takže... 15+ ikdyž to stejně skoro nikdo nedodržuje a kdo nemá rád úchylný povídky tak ať to nečte plus je to moje první zveřejněná úchylná povídka tak mě nezabijte :D. Už jsem myslela že to nedopíšu protože zamnou celou dobu táta skládal prádlo a já měla pocit že mi čte přes rameno -_-. No nic snad se bude líbit ^^
Vaše yemma hoshisora ^^
Bolí mě.... uplně všechno.... to bylo první co mě napadlo když jsem se probudila.
Ryo zmizel a už ho nikdo neviděl tři dny ani o něm nic neví...
První dva dny jsem to nechápala a bylo mi smutno... jenže ten teď jsem se dostávala do jakéhosi stavu kdy jsem přestala všechno řešit a veškerý svj čas jsem věnovala tomu abych se zlepšila ikdyž jsem měla plnou halvu toho kde je. Protáhla jsem se dnes bude dobrý den. Cítila jsem to v kostech.
Natáhla jsem si kožené kalhoty a modré triko s dlouhým rukávem a prostřiženými dírami na zádech pro křídla. Zrcadlo na dveřích skříně bylo přikryté neb jsem nesnesla pohled na mé tělo.Připadala jsem si s ,,poznakovaná,, ohyzdná.
Venku byl krásný den. Usadila jsem se na skále nad srázem. Vyčistit hlavu mi šlo až překvapivě dobře.
Najednou mi složení křídel nepřišlo tak těžké a pohodlně jsem je stáhla.
,,Výborně." ozvalo se za mnou. Můj trenér dorazil.
Usmála jsem se spokojená sama se sebou ,,Co mě naučíte dalšího?"
,,Teď se budeš snažit využívat své schopnosti."
Uběhl další týden nad Ryem jsem už nepřemýšlela.
Učila jsem se lítat a základní dovednosti jako vyvolávání ohně co uměl každý z Oni.
Dny jsem trávila sama nebo s fiaolovookým mužem.
Uběhl měsíc po dni odpočinku se sluchátky na uších, knížkou v ruce nebo v lese jsem se vracela do pokoje.
Vzpomínala jsem na rodinu a přátele. Mohla bych utéct a jít je navštívit. Od ostatních jsem to měla zakázané, ale mohla bych utéct. Když jsem šla k posteli upadla mi knížka tím způsobem že zahučela pod postel. Klekla jsem, ale byla moc daleko. Opatrně jsem se začala soukat do mezery mezi poslahou a postelí když jsem si všimla malé páčky. Opatrně jsem za ní zatáhla a objevil se šuplík. Když jsem ho otevřela našla jsem svůj mobil. Zapnout ho nebyl problém baterku vybitou neměl měla jsem nejmíň sto zmeškaných telefonátů a smsek od všech co mě hledali. Knížku jsem položila na noční stolek a začala číst první byli od mé kamarádky, ke které jsem původně jela a další od rodiny. Všechny znamenaly totéž ,,Kde jsi?! Co se ti stalo?!" odložila jsem ho na stolek a oblečená jsem usnula.
***
Cukla jsem se zdálo se mi to nebo jsem slyšela ,,Do mé postele se v oblečení neleze."?
Otevřela jsem oči nademnou se skláněl. Nebyl to sen, byl tam celou svojí přítomností se svojí vůní a... seděl na mě obkročmo a držel mi ruce! ,,Pust mě." ,,Do mě postele se v oblečení neleze." Zopakoval jen a zazubil se a pak mi začal sundavat triko. Jestli si ale myslel že se nebudu bránit tak se přepočítal. Cukala jsem se co to šlo, ale jen sem mu to trochu stížila jelikož můj nos zaplňovala jeho vůně a mojí mysl touha po něm. Povzdechl si a naklonil se těsně ke mě. Začali mi rudnout tváře a špatně se mi dýchalo. Zjevně si toho všiml... políbil mě opětovala jsem mu jej. Jeho ruka sklouzla níž a začal mi vyhrnovat triko.
Líbali jsme se čím dál tím vášnivěji. Pustil moje ruce a navzájem sme se svlékali a hladili až jsme zůstali jen ve spodním prádle. Začal mě líbat na krku a pokračoval po klíční kosti stáhl mi podprsenku a pokračoval dál u pupíku se zastavil ač jsem se bránila ušel mi jeden vzdech lehce se pousmál a vrátil se k mým ústům.
Zahákla jsem si palce o jeho trenky stáhl mi kalhotky a já jemu trenky.
Začal mě prsty roztahovat a líbat uklouzlo mi pár vzdechů do jeho úst.
Pomalu do mě začal pronikat. Kousla jsem ho do krku. Snažil se aby nebyl moc rychlý a aby mě to nebolelo... pohnula jsem se směrem k němu a přirazila. Nečekal to a zasténal slastí. Přirážel nejdřív pomalu a pak rychleji poškrábala jsem mu záda což mu ještě dopomáhalo k větší slasti s posledním přírazem vyvrcholil a já hned po něm. Políbil a mě a potom jsme usnuli v objetí.

8. Aurélie

27. srpna 2013 v 11:39 | yemma-chan

Oujééé...
Je tu další díl. :D
Doufám že se vám bude líbit.
vaše yemma hoshisora ^w^
Začali jsme s tvrdým výcvikem, cvičil mě muž s fialovými oči víc jsem o něm nevěděla. Chodil neustále zahalený od hlavy až k patám černým pláštěm přez ústa měl roušku. Začal s mími křídly, učil mě jak je ,,zatáhnout,, i se znaky po mém těle se dali stáhnout do znaků jen na zádech. Celý den jsem strávila tím že jsem seděla venku a soustředila. Hodiny ubíhali, ale já jsem to nevnímala až když na mě můj ,,trenér,, promluvil ,,Měla by jsi jít spát." Slunce už zapadalo, uvědomila jsem si že jsem unavená, ale křídla jsem stále stáhnout nedokázala. Měla jsem plnou hlavu věcí a pořádně se mi je nedařilo utlumit... otázky, informace...
Složila jsem křídla a vstala měla jsem ukrutný hlad... k jídlu jsem dostala termosku plnou jakési hutné tekutiny a černý bovhánek... ať to bylo co to bylo nic lepšího jsem nejedla.
Došla jsem do Ryova pokoje zatím mi stále nebyl přidělen pokoj a bylo potřeba aby nedemnou měl někdo stálý dozor takže jsem tam prostě měla bydlet s ním... prozatím.
Nikdo tam nebyl a tak sem si šla lehnout do postele ,,Řikal jsem ti že do mí postele se nebude chodit v oblečení." stál v rohu místnosti ve stínu vůbec sem si ho nevšimla.
Zrudla jsem ,,A v čem mám spát?"
Místo odpovědi došel k posteli svlíknul se do trenek a lehl si do postele zády ke mě.
Očividně sem neměla na vybranou.
Svlíkla jsem se do spodního prádla a téměř okamžitě usnula.
Ráno jsem se probudila v něčí náruči.
,,Ummmmm." cítila jsem dech na krku.
Opatrně jsem se otočila.
Ryo spal a těsně mě svíral neměla jsem šanci se vymanit z jeho náruče.
Když jsem viděla jeho obličej tak zblíska měla jsem neodolatelnou chuť ho políbit.
Jemně jsem přitiskla rty na jeho opatrně aby se neprobudil.
Stuhnul... a sakra tak asi nespal... prolítlo mi hlavou. Otevřel oči... rychle jsem ty svoje zavřela.
Přitisknul si mě těsněji k sobě.
,,Já vím že nespíš.." zašeptal mi do ucha.
Hrála jsem to dál.
Jednou rukou si přitáhnul si můj obličej. Zrychlil se mi tep.
Políbil mě.
Malými polibky se dobíval do mých úst dokud jsem je neotevřela a neopětovala mu je.
Zajerla jsem mu rukou do vlasů. Líbla mě vášnivě.
A pak mě najednou odstrřeïl a posadil se na kraj postele.
,,Co je?"
Nechápala jsem to.
Začal se oblíkat. Pak se otočil ,,Měla by si jít už na tebe čeká." usmál se a odešel.
Nerozuměla jsem tomu.
Čekal mě další den plnýž soustředění.

7. Aurélie

12. srpna 2013 v 12:56 | yemma-chan

Další díííl :D. Už jsem se rozhodla jak to bude pokračovat. Takže sice je tenhle zase krátkej, ale aspoň něco ne? Na víc teď nemám čas... ale! těšte se na epické pokračování ;)
vaše yemma hoshisora ^-^
Moje tělo bylo pokryto černými znaky, ze zad se mi táhla černá blanitá křídla a vlasy jsem měla krátké. Na sobě jsem neměla skoro nic kromě spodního prádla a zbytků trika, které bylo na cáry. Skusila jsem pohnout se složenými křídly roztáhly se do obrovského rozpetí ,,Klídek nebo někomu ublížíš." řekla Chinatsu.S pomocí jsem se postavila na třesoucí se nohy. Byla jsem vyhublá a moje tělo bylo unavené. Ryo uvážil, že to nezvládnu a vzal mě do náruče, měl pravdu z podzemí kde jsem byla zavřená vedli nejmíň kilometrové chodby.
***
Tma, černá jako tekuté černé zlato.
Pohyb, řetězy zachrastily.
Probudil se někdo se stejným znakem.
***
Když jsme se dostali zpět do sídla. Přinesli mě do pokoje kde jsem se poprvé probudila.
Ryo mě položil na postel a podal mi věci ,,Obleč se musíš se naučit ovládat."
Byl v obličeji bílí.
Vypadal že... se mě bojí.
Když odešel pustila jsem se do oblíkání.
Šlo o kožené kalhoty, cosi mezi koženým korzetem a brněním a rukavice s chráničemi na dlaně a lokty.
Někdo zaklepal na dveře.

6.Aurélie

25. dubna 2013 v 20:58 | yemma-chan
Jeeeeeeej napsala jsem vám další díl :D. Nebo spíš dostala sem se na notebook... Jen chci upozornit že se to postupem času stane víc uchylný... :3 (Tenhle díl je ještě v pohodě :)) No tak si to užijte
bye bye vaše
yemma-chan ^^
Tma...

Černá, teplá, hustější než ingoust.

Protékala celým mím tělem

dusila mě,

svírala,

ale tlumila tu bolest.

Pomalu jsem otvírala oči. Kde to jsem? nad sebou jsem měla černá nebesa.

Něco mě drželo za ruku. Pootočila jsem hlavu a zamžourala na blonďatou hlavu, která měla u tváře mojí ruku. Držel jí oběma rukama, seděl na zemi vedle postele, hlavu položenou vedle mé ruky, kruhy pod očima. Spal. S námahou jsem se usmála. Znala jsem ho krátce, ale i tak jsem si ho stihla oblíbit víc než kohokoliv jiného a to i přesto jak sem se k němu chovala. Chtěla jsem si sednout ale něco mě drželo přivázanou na místě. Mohly za to řtězy pevně omotané kolem mého těla a upevněné za železné kruhy zapuštěné v zemi okolo postele. Ryo něco šeptal, snažila jsem se k němu naklonit abych to slyšela, ale akorát jsem tak zachrastila řetězi. Cuknul sebou a otevřel oči ,,Aurélie?" podíval se na mě ,,Ryo... co se stalo?" Chraptila jsem jako bych měla vykřičené hlasivky usmál se a položil si ukazováček na rty ,,Odpočívej tvoje tělo bude unavené." Jen sem na něj udiveně zírala. Posmutněl ,,Zdá se že seš silnější než jsme si mysleli." ,,Pustíte mě?" zachraptěla jsem ,,Přišla jsi k sobě takže možá ráno ano, víš byla si mimo několik dní." ,,Jak dlouho?" hlas jsem začínala mít zase normálnější. Políbil mě do dlaně...neodpověděl ,,Ryo co se stalo?!"

,,Měla by jsi spát, půjdu abych tě nerušil." Pomalu poštěl mojí ruku a začal se zvedat. Snažila jsem se chytnout jeho ruku pevněji aby jí nemohl pustit, ale byla jsem příliš unavená byť jsem byla několik dní v kómatu. Pokoušela jsem se zvednout a přimět ho aby neodcházel. Řetězi řinčely a svaly mě bolely.

Byla jsem unavená.

Ryo odcházel a mě se zavíraly oči

,,Ne..."

Ohlídl se a zavřel za sebou dveře... usnula jsem.




Probudila jsem se nevím v kterou dobu, protože tam kde jsem byla to stejně nešlo poznat. U nohou postele stála Chinatsu ,,Co tady děláš?" zeptala se mě udiveně, Se zájmem, který ale nesměřoval na mojí osobu nýbrž na to co se semnou dělo na mě pohlédla ,,Víš, musíme tě hlídat abys jsi nás neprozradila. Za chvíli tě sice pustíme, ale nemůžeme nic riskovat." ozvalo se řinčení klíčů a otevřely se dvěře. Dovnitř vešel Shin, Ryo a další muž. Shin promluvil: ,,Pustíme tě, ale budeš pod stálým dozorem, protože to co se doteď událo by mohlo být nebezpečné pokud by jsme to nedostali včas pod kontrolu."

Začali odemikat zámky a osvobozovat mě z řetězů. Trvalo to dlouho... dýl než sem si myslela. Když mě konečně osvobodili, pokusila jsem se postavit, ale měla jsem natolik bolavé svaly že jsem se nezmohla na víc než se posadit

a všimla jsem si prvních změn...

5.Aurélie

23. března 2013 v 16:11 | yemma-chan


Taaak máte tu nový díl :D. Opět krátkej, ale já se zlepším ;).
Doufám, že se vám bude líbit a prosím hoďte pak dolů nějakej komentář ať vim jestli to vůbec někdo čte. :3

Když sem se najedla provedl mě Ryo po pevnosti. Nevím jak jinak to nazvat protože na hrad to má až moc podzemních místností (do kterých se povětšinou vůbec nesmí) a zámek to připomínalo snad jenom věžičkama, kterých bylo víc jak 50 (a taky se do nich většinou nesmělo). Pokoj Rya (a zatím i pokoj ve kterém sem spala) se nacházel v nezadnější části. Potkali jsme i pár dalších Oni, ale všeho všudy jich je prý v celé Euroasii a Africe jen asi 20 včetně mě. Měli tam i pár služek nebo spíš otrokyň, protože z důvodu utajení Oni už nikdy nesměly jít domů.Potom co mě proved po hlavních chodbách jsme došli do obrovské místnosti s pohovkami a krbem. Což byla takzvaně společenská místnost a odtud ste se mohli posuvnými dveřmi dostat do knihovny tak veliké že tam byly nejspíš všechny knihy světa.V jedné části se nacházelo oddělení s CDčkama, kazetama ale i gramofonovíma deskama. Zírala sem na to všechno s kapku vykulenýma očima. Už od malička byl můj svět knížky a hudba a tohle byl pro mě vyloženě ráj. Pobaveně se na mě díval.

,,To je bombastický!" prohlásila jsem.

A potom... sem začala cítit bolest...ne normální, ale ohromnou. Šířila se od hlavy až do konečků prstů. Zhroutila jsem se na zem a držela za hlavu celé tělo mi svíraly křeče a pak sem na chvíli viděla Rya. Jeho vytřeštěné červené oči, nádhernou tvář. Natáhla sem ruku stekla mi slza a pak... už jenom tma...

4.Aurelie

1. února 2013 v 20:16 | yemma
Opět další krátký dílek ale snad se bude líbit :).
Pomalu jsem se probouzela...O-On spal vedle mě! ,,Co si myslíš!!! Takhle si vedle mě klidně lehnout!?" otevřel jedno oko ,,A co jako je to moje postel." ,,Mohl sis lehnou jinam!" otevřel obě oči a přitáhnul si mě k sobě...O-On má jenom trenky!...přitisknul si mě až těsně k sobě. Pomalu jsem rudla ,,Do mojí postele se oblečení nenosí." řekl a jedním pohybem mě hodil z postele do křesla. ,,To je mi jedno stejně už nechci spát!" prohlásila jsem, jen se zachumlal do peřiny. Uraženě jsem se vydala ke dveřím a vzala za kliku...bylo zamčeno. Sedla jsem si zpátky do křesla, co jsem si myslela? Očividně jsem pro ně byla důležitá, ale co moje rodiče? Schoulila jsem se do klubíčka. Mami? Tati? To už vás nikdy neuvidím? To už nikdy neuvidím ty co mě měli aspoň trochu rádi? Ucítila jsem ruku na zádech. Ryo stál vedle křesla ,,Nesahej na mě!" vyskočila jsem z křesla a začala cloumat s klikou ,,Já chci domů!!!" cítila jsem jak mi po tvářích tekly slzy. Sedla jsem si na zem a zírala do prázdna z očí mi tekly proudy slz. Přišel ke mně a obejmul mě ,,Nech mě!" odstrkavala jsem ho od sebe, ale byl silnější než já. Vzdala jsem to... ,,Uvidím je ještě někdy? Uvidím ještě někdy ty co mě měli aspoň trochu rádi?!" jen si mě přitisknul blíž na nahý hrudník (AAAAAA *-* autorka slintá :D). Strávili jsme tak asi pět minut potom vzal mojí tvář do rukou, setřel mi slzy a usmál se. Měl krásnej úsměv ,,Nemáš hlad?" zakručelo mi v břiše... jak dlouho sem nejedla?...

3.Aurélie

22. ledna 2013 v 20:09 | yemma

Tak tu máte další dílek nějak mi nejde se moc rozepsat, ale i tak doufám že se bude líbit jiank na chyby nekoukejte :D.

,,Takže já už nikdy neuvidim rodinu?" zeptala jsem se s nedůvěřivim výrazem po hodinovém vysvětlením a povyprávěním stručné historie Oni, přičemž jsem polovinu moc nevnímala ,,Tak to se nestane." prohlásila jsem s rozhodujícím výrazem. Blonďák neboli Ryo, jak se mi předtím představil, přimhouřil oči. Shin a Chinatsu (muž a ta holka) odešli. Ryo si sedl do křesla a založil si ruce ,,Teď jsme ti vyprávěli celou naší historii řeknem ti že jsi jedna z nás a ty řekneš tohle?!" Vražedně jsem se na něj podívala ,,A vy jste mě unesly a řekli mi že už nikdy neuvidim svojí rodinu!" ,,Ani není tvoje." argumentoval ,,Ale byla moje předešlích patnáct let a vůbec ani nevíte jak se jmenuju." odsekla jsem a sedla si k němu zády ,,Fajn jak se jmenuješ?" řekl uvolněnějším hlasem. Otočila jsem hlavu a zmračila jsem se. Seděl rozvalený v křesle a na tváři mu pohrával lehký úsměv ,,Neřeknu!" prohlásila jsem a zase se otočila ,,Vážně?" uslyšela jsem těsně vedle svéhu ucha. O-On seděl přímo zamnou! Jak se tam mohl tak rychle dostat?! Vykulila jsem oči ,,N-Ne!" vykřikla jsem a prudce jsem ho odstrčila. Začal se nahlas smát což mě urazilo ještě víc. Slezl s postele a zamířil ke dveřím ,,Počkej! A kde budu spát?" zastavil se s rukou na klice ,,Tady semnou v pokoji." řekl, odešel a zamkl za sebou... počkat! Zamkl?! Rychle jsem skusila dveře opravdu on zamkl... Začala jsem prohledávat pokoj, ale nenašla jsem nic novýho. Svalila jsem se na postel a usnula.

2.Aurélie

12. ledna 2013 v 18:14 | Yema


Tak jsem napsala další díl. Tak snad se bude líbit :) je poměrně krátkej a chtěla jsem ho napsat delší ale nějak sem se k tomu už nedostala. :) Tak aspoň tohle.
Pomalu jsem se na tu osobu podívala. Byl to vysoký muž ,nebo spíš kluk? mohlo mu být maximálně 19. Se světlými pískovými vlasy a asi hnědýma očima. Pod černým upnutým trikem s dlouhým rukávem, které měl vyhrnuté, se rýsovaly svaly, kolem zápěstí měl náramek s malou stříbrnou rolničkou, dlouhé nohy měl oblečené do černých kalhot a obuté měl černé kecky, a celou dobu na se na mě nehnutě díval. Podívala jsem se po zbytku pokoje. Vedle postele na stolku byly moje sluchátka a přehrávač...oblečení? Kde mám oblečení?! Podívala jsem se na sebe, měla jsem jen spodní prádlo. Zrudla jsem. On....my sundal oblečení? Rychle jsem si přitáhla peřinu blíž k tělu ,,Proč na sobě nemám oblečení?! Co si s ním udělal?! Kde to sem?! Zavolám policii!" vychrlila jsem na něj ,,Protože by ušpinilo postel ." odpověděl mi jen na první otázku. Hlas měl hluboký a trochu hrubý. Zamířil ke skříni odkud vytáhl tmavě modré triko s dlouhým rukávem a jeany ,,Mělo by ti to pasovat. Oblíkni si to a zůstaň tady." hodil je na postel a odešel. Rychle jsem se oblíkla, zavěsila si sluchátka kolem krku, přehrávač si zasunula do kapsy a vlasy si spletla do dlouhého copu. Začala jsem prohledávat pokoj nikde nebylo ani známky po mém mobilu a skříň byla zamčená. Tak jestli si hošánek myslí, že tady zůstanu tak se pěkně plete. Opatrně jsem otevřela dveře a vydala se do tmavé dlouhé chodby s prkennou podlahou a tu a tam byly na zdi zavěšené látky. Krom těch z kterých jsem vylezla tu byly ještě další tři dveře a chodba končila schody. Nikde žádné okno, ani jedno. Opřela jsem se o zeď pokrytou purpurovou látkou a měla jsem co dělat abych nevykřikla když se propadla dovnitř. Opatrně jsem jí, odhrunula byl tam výklenek velký tak akorát na dvě protilehlé sedátka. Celá zeď naproti mně byla pokrytá poličkami s knížkama. Koukala jsem na to s pominutím jak duhovej osel. Uslyšela jsem přibližující se hlasy rychle jsem upravila látku a vklouzla do pokoje v kterém jsem se probudila. Posadila jsem se na postel a dělala jakoby nic. Dovnitř vešly tři postavy, blonďák, muž s ostrýmy rysy a zhruba stejně stará holka jako já s černýma šatičkama a s dlouhými vlasy o odstín světlejšími než měl blonďák. ...

1.Aurélie

5. ledna 2013 v 22:01 | yema
Já vím že jsem tenhle díl slibovala už na včerejšek takže se moc omlouvám nějak sem se nedostala na počítač a na notebooku jsem ho neměla :) Snad se bude líbit.

Vyšla jsem ze školy, sluchátka mi hlasitě duněli takže sem hloupý narážky neslyšela. Hudba můj úkryt před idiotama. Doma jsem si vzala tašku a vyrazila za svojí kamarádkou, u které sem měla trávit víkend. Znaly jsme se ještě ze základky a několik měsíců jsme se neviděli, docela jsem se na ní těšila. Bydlela teď dost daleko musela jsem jet vlakem do jiného města a pak jít kus pěšky. Naštěstí sem měla mapu... Cesta ubíhala rychle, když sem dorazila vlakem byla už ale tma, ale co přece se nebudu bát. Šla jsem malýma uličkama podle mapy a došla sem na rozcestí buď sem mohla jít ještě docela dlouho a nebo si to zkrátit přes park. Tak jasně že park je jasná volba. Chvíli sem šla ale cesta nebrala konce už bych tam měla být. Je možný že sem odbočila špatně? Hmm a odkud jsem vlastně přišla... tak teď odbočim do prava a snad už tam budu. Šla sem dál, ale měla jsem pocit jako by mě cosi pozorovalo nebo spíš kdosi... právě teď bych přísahala že se tam něco mihlo. Stín, závan vůně a nakonec tma...
***

Probudila jsem se na něčí posteli byla velká a taak pohodlná. Chce se mi ještě spát zachumlala jsem se víc do peřin. Počkat! Prudce jsem se posadila. Kde to sem?? Byla jsem v pokoji jen s jedním velkým oknem postelí, skříní a křeslem...ve kterém někdo seděl...

úvod

3. ledna 2013 v 11:33 | yema




Tak sem se rozhodla napsat nějakou kapitolovku a hodit sem nějakej ten úvod :). Bude to o zelenovlasé holce Aurélii která se tak trochu stratí a už nikdy nevrátí.. :D Tak snad se vám bude líbit hodím jí sem dneska nebo zítra :).
 
 

Reklama