10.Aurélie

1. února 2014 v 10:49 | yemma-chan |  Aurélie

Pfííííí :D snad se vám bude další díl líbit... není nijak dlouhý a lehce sadistický... :D

Bolest odřených zápěstí a kotníků od řetězů, očí bezmocně upírajících do tmy.
Skřek proťal prostor ostrou červení.
***
Nikde nikdo po pokoji se válí peří z peřin a třísky z rámu postele. Všechno je zahaleno do temných odstínů červeně. Ve spáncích mi tepe krev.
Krev.
Rozlévá se mi tělem bolet z odřenin a modřin po celém těle.
Bolest.
Pospíchala jsem po schodech na střechu. Nikdy jsem na ní nebyla přesto jsem věděla kam jít.
A tam jsem se odrazila, zamávala velkými černými křídly roztáhla ruce a vyletěla vstříc velkým bílím oblakům... byť v mém vidění byly stále krvavě červené. Na chvíli mě pohltil pocit svobody a štěstí, ale potom se vrátila chuť po tekoucí teplé krvi. Po několika minutovém rychlém letu jsem se střemhlav pustila k černému lesu.
Těsně nad špičkami stromů jsem zatáhla křídla. Pomocí větví jsem se lehce dostala na zem.
Stoupla jsem si a chvíli větřila.
Kdyby mě v té chvíli kdokoliv viděl (byť by to bylo to poslední) v roztrhaném zbytku oblečení, se znaky po těle a rozcuchanými vlasy. Pravděpodobně by si mne spletl s jakousi velmi přitažlivou bohyní...
do té doby než by si všiml mích očí.
Silná kořeněná vůně smíchaná s vůní jehličí, pryskyřice a medu. Asi dvacet metrů daleko byl medvěd ani ne moc starý ani ne moc mladý, silný a hladový.
Pustila jsem se tím směrem zatím po dvou, jak jsem ale cítila víc a víc začala jsem utíkat jako šelma. Moje svaly se pohybovaly v sladěném rytmu tři metry od něho mne ucítil. Odrazila jsem se od země skočila na strom a poté na jeho vzpřímená záda. Zajela ,jsem z jakéhosi důvodu o několik centimetrů delšími nehty, do jeho zad. Jeho výkřik byl melodií pro moje sadistické uši. Zasmála jsem se vyskočila a začala s ním hrát hru na kočku a myš. Kdy se snažil v marném boji chránit. Když naposledy vydechl s blaženým výkřikem jsem zabořila zuby do jeho krku, který jako jediný zůstal neporaněný a pila tu chutnou tekutinu.
Po vypití i poslední kapky se mi neskutečně zoostřily smysly.
Procházela jsem lesem cítila vůně, slyšela nejjemnější šustot v křoví.
Skočila jsem do jezera u malé louky porostlé vysokou trávou.
Voda příjemně studila všichni kdo v jezeře bydleli věděli že ode mno jim nehrozí žádné nebezpečí a tak plavali kolem mne. Krvežíznivé potěšení vystřidla šťastná přeplněnost.
Kdesi v hlubinách jsem cítila přítomnost vodních pannen, které se ke mě raději ani nepřiblížily.
Vylezla jsem na louku a lehla si do trávy.
Sluníčko svítilo a já pomalu usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Aurélie?

hrozně moc :) 100% (4)
líbí se mi 0% (0)
nic moc... 0% (0)
nelíbí se mi 0% (0)

Komentáře

1 Haruko Haruko | Web | 22. února 2014 v 18:51 | Reagovat

Páni, máto fakt zajímavý obrat. =O Super díl, těším se na další. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama